Jak to všechno začalo
Chodila jsem asi do 7.třídy, když jsem na půdě našla dopis, který ale byl už pět let starý. Psal ho nějaký pan Vladimír Hadinec z Prahy, a že prý se věnuje rodokmenu Hadinců a tak chtěl vědět nějaké podrobnosti. Úplně mě to nadchlo, dotazník jsem pečlivě vyplnila, napsala odpověď a dopis.....už bohužel nikdy neodeslala. Bylo to v roce 1978 - žádný internet a mobily, jen pošta.
Uběhlo třicet let, konečně bylo více času a já se začala zajímat, jak dlouho asi bydlíme v Lukavci a kde jsme se tam vzali. Vzpoměla jsem si na dopis z dětství, jak ten by se mně teď hodil!! Matně jsem vzpomínala, co se v něm asi psalo, kdo byl ten Vladimír Hadinec, jestli ještě žije, co všechno zjistil? Bohužel, dopis bylo nenávratně ztracen. Poptávala jsem se u příbuzných na rodinné vazby, kopírovala rodné listy a sbírala informace. Jedna teta vzpomínala na nějakou kroniku rodu Hadinců, kde byl prý zmíněn její tatínek, ale víc nevěděla. Za nějaký čas jsem "šmejdila" na půdě a objevila svůj starý školní sešit. Zatímco jsem se kochala úpravou, ze sešitu začaly vypadávat papíry, taháky, poznámky a ještě... nevěřícně zírám na starý, dávno zapomenutý dopis. Moje radost neznala mezí. Hltala jsem každé slovo a četla stále dokola těch pár řádků: pokus o rodopis Hadinců má muzeum v Trutnově a v Jičíně. Okamžitě jsem volala do muzea v Jičíně, vysvětlila o co mně jde a nic. Když už jsem zklamaně děkovala, paní najednou říká: "ale počkejte Hadinec,Hadinec...to mně něco říká, jojo něco tady vlastně máme." Teď už jen domluvit, kdy mohu přijít.
V muzeu jsem dostala do ruky desky s nadpisem
HADOVÉ A HADINCOVÉ V XVII. A XVIII STOLETÍ V PODKRKONOŠÍ,
kde bylo 123 stránek strojopisu na průklepovém papíře (dříve narození vědí), které jsem okopírovala a pak už jen četla a četla ...