Lukavec u Hořic
Lukavec leží v okrese Jičín, 4 km severně od Hořic v Podkrkonoší. Nachází se v jičínské pahorkatině a nejvyšším bodem je Krušina (376 m), kde bývalo staré hradiště.Lukavec byl založen v prvé polovině 13.století, kdy byly káceny poslední zbytky pomezdního hvozdu. Jméno obce je odvozeno od povahy půdy, na níž byla ves založena. Často zde protékal rozvodněný potok a ten naši předci nazívali luklavý,lukavec...což znamenalo dravý,zlý.
Původně zde byl vladycký dvůr, tři až pět selských statků a tvrz, dávno již zaniklá, takže neznáme ani přesně místo, kde stála. Podle starobylého sklepa se soudí, že asi v místě nynějšího čp. 44. Na tvrzi sídlili Lukavečtí z Lukavce. K tvrzi patřil dvůr, ves, mlýn a ještě jeden dvůr v Dobši. V roce 1590 přešla lukavecká tvrz do majetku pánů z Libštejna, roku 1628 přinutil Albrecht z Valdštejna majitele k prodeji Lukavce a přičlenil jej pak ke svému knížectví frýdlantskému. O šedesát let později byl statek z manství propuštěn. Od Ferdinanda Mladoty ze Solopysk koupil Lukavec r. 1692 Berthold Vilém z Valdštejna a na Bělohradě.Jeho dcera se provdala za Jana Arnošta Schafgotče, pána z Kynastu a po její smrti dědil tento majetek její syn Vilibald.Ten byl povahy tyranské, nakládal s robotníky nelidsky a zacházel s nimi tak, že se stal pověstným po celých Čechách. Zemřel na mrtvici roku 1772, a po něm se panství ujal jeho syn Jan Berthold. V této době, podle Berní ruly, zde byl řezník, zedník a mlynář na zakoupeném mlýně o jednom kole na nestálé vodě.
Za panování Marie Terezie a Josefa II. byly vydávány různé patenty na zmírnění ukrutných životních podmínek. Tak byl vydán roku 1775 robotní a roku 1781 patent o zrušení nevolnictví. Krajské úřady měly podporovat rozdělení vrchnostenských poplužních dvorů. Na tomto základě byl rozdělen dne 14. dubna 1783 dvůr v Lukavci na 11 dílů na chalupy po 15 korcích. S úmyslem, aby se německé osídlenci dostali dále do Čech, dostali tyto chalupy lidé cizí, hlavně němci z okolí Lánova. Tři bratři Jónové, Junglich, Šorm, Portych, Flégl a jiní, jejichž potomci, zde stále žijí.Chalupy, zvané familie, nedostaly do vlastnictví, ale jen do dědičného nájmu, za což bylo třeba platit daně a vykonávat na panských pozemcích robotu, která činila 70 dní roboty ročně. Přišel rok 1848 a císař Ferdinand zrušil robotu, z níž se měli poddaní vykoupit. Lukavečtí ale přestali činži platit, připadalo jim nespravedlivé platit své chalupy, když tak dlouho odváděli činže. A tak došlo k velkému soudu mezi nimi a hrabětem z Aichelburgu, který roku 1843 koupil Bělohrad.Spor se táhnul dlouho a až v roce 1866, po válce s Pruskem, když projížděl císař Ferdinand Josef bojiště, vlastnoručně mu Lukavečtí v Josefově předali v supliku. Později jim na hořickém hejtmanství sdělili, že jejich prosbě bylo vyhověno a chalupy jsou jim odevzdány k svobodnému užívání.
Po rozdělení dvora měl Lukavec Mlýn, dvůr, dvě místa bez rolí a 20 chalup, které vznikly rozdělením původních statků. Od rozdělení se však počet domovních čísel zpateronásobil: přibyla skupina domů z bývalého dvora ve Dvoře, vznikla část obce na Pasekách, byla přistavěna řada čísel při staré cestě v Domkách, samoty na Vidláku a dvě čísla na Saksích.
